Search form

Reagan – pravý muž na pravém místě v pravý čas

Speech

Text of a speech given by Prague Society member Pavel Bratinka to a conference in the Czech Senate on 5 June 2007

Reagan – pravý muž na pravém místě v pravý čas
(Předneseno v Senátu ČR na semináři k R.Reaganovi 5.6.2007)

1. Jaký to byl čas

V druhé polovině sedmdesátých let využila Moskva nezpochybnitelný příznak americké slabosti – pádu celé Indočíny do komunistických rukou  - a přitvrdila. Připomeňme nástup v Angole, rozmístění raket středního doletu SS 20 a komunistický nástup v Afghánistánu 1978-1979. Obzvlášť okupace Afghánistánu byl strategický tah potenciálně nedozírných důsledků. Pokud by se podařilo komunistický režim zkonsolidovat, byl by výborným nástrojem pro zastrašování všech okolních států s konečným cílem získání přímého přístupu k indickému oceánu a oddělení jižní a východní Asie od Evropy. Zároveň značná část veřejnosti v Evropě žila v iluzích, že Závěrečný akt z Helsinek sám o sobě zaručuje, že Sovětský svaz přestane usilovat o svržení demokracie a nastolení komunistické diktatury v jejich zemích – že již není nebezpečným státem. Tato důvěra v papír a chtěná slepota vůči povaze sovětského režimu se mj. projevovala masovými demonstracemi proti obraně proti SS 20 (Pershing a raketám s plochou dráhou letu). (Tentýž den, kdy se konalo divadelní představení dokumentující soud s VONSem, byla v Amsterdamu demonstrace proti americkým raketám. Na představení bylo 100 lidí, na demonstraci 100 000)

Zároveň se i v USA šířil v kruzích elit názor, že komunismus je vitálnější systém než demokratický kapitalismus. Byla obdivována jeho schopnost mobilizovat zdroje a vést války bez ohledu na vlastní ztráty a s efektivní brutalitou, která se nemusela odpovídat nejen před vlastním veřejným míněním, ale ani před západním. Připadá nám to dnes neuvěřitelné, ale v 70-tých letech byla široce přijímána i představa, že je sovětský systém vitálnější než západní systém i po hospodářské stránce. Při analýze sovětského hospodářství se používaly metody, které měly smysl pouze v tržní ekonomice, kdy za cenou produktu lze vidět jeho užitnou hodnotu, zatímco v komunismu nanejvýš  pouze spotřebované zdroje. Sovětské ekonomické statistiky a údaje o rozpočtu byly brány se vší vážností. Jednalo se o důsledek neochoty vidět v komunismu naprosté převrácení principů rozumné společnosti a zároveň ochoty považovat komunismus za pouhé přílišné přehánění v přerozdělování majetku. Tam kde nestačil západní sebeklam, nastupovaly týmy profesionálních dezinformátorů komunistického bloku.   Řádění totalitních teroristů v Německu a Itálii jenom dále posilovalo pocit, že komunismus je na nezvratitelném vzestupu a že se proti tomu nedá nic dělat. A mnozí na tom neviděli konec konců nic tragického.

Vnitřek komunistické říše přitom neposkytoval žádnou šanci na změnu zevnitř. Všichni ti, kterým režim poskytoval mocenské, hmotné a morální výhody byli perfektně zorganizování a zkoordinování, zatímco všichni ostatní byli atomizováni. Jakýkoliv pokus těchto druhých lidí se navzájem poznat a zorganizovat byl efektivně rozmetán, popř. neprodyšně zapouzdřen. A co ti, který se režim zajídal, přestože v něm zastávali vysoká postavení?  Ti také neměli sebemenší šanci. V okamžiku, kdy by někdo z nich vyjevil svoje představy svým kolegům v politbyru, postavil by je před následující dilema: Buď se k němu přidají (pokud ovšem vůbec sdílejí jeho nechuť) a pak riskují ve srážce s ostatními částmi moci i svůj život, nebo naopak ho bleskurychle  nechají odstranit a rozdělí jeho prebendy mezi své lidi. Celoživotní služba uvnitř režimních struktur však měnila lidi tak, že jen výjimečně byli schopni byť jen pomyslet na střet s celou tou mocenskou pyramidou. Proto každý potenciální dobroděj uvnitř politbyra měl všechny rozumné důvodu se domnívat, že vyjevit otevřeně svojí nechuť k dosavadnímu chování režimu by byla sebevražda, a to v nejlepším případě pouze politická a existenční.

Nemohu se také nezmínit o tom, že na Západě byla též rozšířená představa, že lidé v komunismu jsou již jiní než u nich, že jim nedostatek svobody nevadí a že vůbec svoboda je relativní pojem. Tato myšlenka samozřejmě podkopávala vůli komunismu čelit. Právě proto byla tak důležitá existence otevřených disidentů. Ti vydávali veřejné svědectví o tom, že svoboda zůstala hodnotou. To bylo velmi důležité. Perzekuce disidentů pak měly další blahodárný účinek – znemožňovaly komunistickému impériu vytvářet na Západě iluze, o jeho povaze.

2. Jaké to bylo místo

Zvolení Reagana předcházel nástup Železné Lady, což bylo – pro každého kdo trochu sledoval dění v Británii – velmi nadějné znamení, že letargie Západu není univerzální. Ale teprve zvolení R.Reagana byl okamžik obratu – znamení, že vietnamský syndrom či komplex je definitivně pryč. Nelze popřít, že to bylo chování iránského režimu a bezmocnost jeho předchůdce, která Reaganovi pomohla k moci. Buď jak buď prezidentský post v USA byl, je a ještě dlouhou dobou bude rozhodující místo pro osud svobody ve světě. Evropa pro svoji roztříštěnost a zátěž minulosti (postkoloniální komplexy a pacifismus) neměla (a nemá ani dnes) silový potenciál ani vůli se sama udržet proti komunistické agresi. 
V měsících před konáním voleb bylo z našich medií jasně vidět, jak si režim zvolení Reagana nepřeje. Komunisté nějak vycítili, že Reagan nebude tzv. realistickým politikem, který může pronášet antikomunistické projevy, ale v jádru si je vědom, že komunisté jsou na postupu. Měli zlé tušení, že to myslí vážně.

3.Jaký to byl muž

3.  Ale stalo se. 20.ledna 1981 se stal prezidentem. Byl také nejvyšší čas. Rok 1981 byl jinak velmi smutným rokem: Atentát na Jana Pavla, zavraždění egyptského prezidenta, vyhlášení výjimečného stavu v Polsku.  V čem byla Reaganova výjimečnost?

A. Byl přesvědčen, že komunistický režim je založen na popření lidské důstojnosti a nemá žádné právo na existenci.

B. Byl přesvědčen, že hospodářský systém založený na svobodě, je jediný perspektivní, neboť jediný dává  prostor pro lidskou tvořivost.

Řečeno slovy průměrného levicového intelektuála tehdejší doby: byl to primitivní antikomunista a exponent kapitálu.

Samotné přesvědčení by však nestačilo, kdyby ho ze své pozice důsledně neprosazoval. A právě ve způsobu, jakým své přesvědčení realizoval, tkví jeho jedinečnost:

Za prvé nazval veřejně sovětské impérium pravým (pravdivým) jménem – impériem zla, odsouzeným skončit na smetišti dějin. Již toto byla povzbuzující zpráva pro všechny odpůrce komunismu a depresivní zpráva pro všechny jeho zastánce. Jenom pamětníci toho, jak silně komunistická rétorika předtím dominovala, jsou schopni ocenit význam těchto slov. Pravda vskutku osvobozuje.

Nezůstal jen u slov, ale zahájil program masivního posilňování ozbrojených sil. Spolu s tím dal nepokrytě najevo, že všichni, kteří se zvednou k odporu proti komunistické tyranii, mohou doufat v reálnou a nikoliv jen slovní podporu Ameriky. Ukončil tak období pouhého obranného zadržování komunistického náporu a přešel do protiofenzivy. To zadruhé!

Za třetí svými domácími kroky v oblasti hospodářské nastartoval dlouhé období silného hospodářského růstu, který se neprojevoval pouze v objemech výroby, ale v prudkém růstu nových technologii.

Jeho rétorika a praktická politika způsobily vzedmutí silného sebevědomí Američanů a vedly k jeho znovuzvolení velkou většinou v r. 1984.

Rostoucí prosperita a sebedůvěra USA byla těžkou ranou víře, že kapitalismus je odsouzen k zániku, a všichni, kdo se o tuto víru opírali, byli dezorientováni. Na tento zmatek by se možná nalezla v arzenálu komunistické ideologie nějaká dialektická léčba, ale to by museli ideologové mít k dispozici nějaký oddechový čas na klidnou práci. Ten jim však nebyl dopřán díky rostoucí vojenské síle USA. Obzvlášť program protiraketové obrany – označený západními medii jako program hvězdných válek (komunistický agitprop se nemusel nijak namáhat, aby protiraketovému štítu dal „válkychtivý“ název – západní media to učinila za něj) velmi znepokojil sovětské vedení. Hrozila neutralizace jejich nukleárních raket a pokles SSSR na druhořadou velmoc.  Tento relativní pokles síly by podstatně podkopal prestiž komunismu a mohl vést k nedozírným následkům.

A tento nesporný fakt ztrácení dominantní vojenské pozice vůči USA, který se nedal kompenzovat žádným objemem propagandy, vytvořil převratně jiné podmínky pro potenciální reformátory uvnitř mocenských struktur komunismu. Poprvé od nástupu komunismu mohli reformátoři prosazovat změny jazykem ortodoxního komunismu:

   „Soudruzi, situace je vážná. Síly reakce a imperialismu rostou a naše věc pokroku a zářných komunistických  zítřků je ohrožena. Je svatou povinností každého komunisty zapojit se do zlepšení výkonnosti naší socialistické ekonomiky…..“

   Naopak, odpůrci reforem se ocitali v pozici někoho, kdo věc komunismu ohrožuje!
   
   To  však nastalo teprve, když bylo jasné i těm tupějším, že tzv. imperialisté se opravdu stávají silnějšími a silnějšími. A toto zařídil teprve prezident Reagan.

   Volba Andropova gentajem v r. 1982, který byl hlavou KGB, což byla organizace nejlépe zpravena o slabostech SSSR, byla prvním signálem, že se prostor pro neslýchané myšlenky zvětšil. A volba Gorbačova v březnu 1985 (4 měsíce po znovuzvolení Reagana) znamenala definitivní indicií, že odpůrci reforem jsou v defenzívě.

   A právě pokračující růst americké převahy zajistil, že přes všechno láteření nebyli odpůrci reforem režimu nikdy schopni se zkonsolidovat k žádné protiofenzívě – mohli sice poslat tanky do ulic, ale neměli žádný reálný plán jak obnovit hospodářskou a technologickou výkonnost režimu tak, aby se relativní postavení komunismu alespoň dále nezhoršovalo. A bez takového plánu, který by zaručoval další přežití režimu na desítky let, nebyl nikdo – kromě rozptýlených psychopatů – ochoten si na své triko vzít rozsáhlé krveprolití, které jediné mohlo zastavit rozklad režimu. Přitom snad před každým plénem UV KSSS od r.1986  jsem slyšel zaručené zprávy, že Gorbačov bude odstraněn.

   Pokus zvýšit výkonnost režimu tím, že se alespoň o některých problémech mohlo hovořit svobodně, věcně a nahlas, byl samozřejmě odsouzen k nezdaru. Byl to pokus zvýšit výkonnost režimu tím, že byl zrušen (vypnut) jeho základní pilíř- zastrašování lidského rozumu, morálky a paměti. Takže se vlastně jednalo o pokus reformovat režim jeho zrušením!

   K tomuto pokusu by však nikdy nedošlo, kdyby Reagan neodmítl hlasy tzv. realistů  a dalších odpůrců antikomunismu ( a že jich bylo)  a nezahájil tvrdý kurz. Doporučuji každému, aby si někdy udělal rešerši politických úvodníků západního tisku té doby a viděl, jaká kritika se snášela na jeho hlavu. Porovnáme-li způsoby myšlení tehdejších kritiků se způsoby většiny dnešních kritiků prezidenta Bushe, neubráníme se závěru, že hloupost je věčná. Donald Reagan měl odvahu postavit se tváří v tvář této hlouposti ve své době a zvítězil. Jeho vítězství bylo i naše vítězství. Doufám, že naše dnešní vzpomínání bude pro nás povzbuzením čelit hlouposti dnešních dní.

Prague Society Articles

Memorial
Fearless Iva Drápalová left us
January 4, 2017
Press Release
14th Hanno R. Ellenbogen Award
March 22, 2016
Official Website of the Global Panel Foundation - Copyright 2012 - Global Panel Foundation. All Rights Reserved.